2012 Kosmické záření
| 2012 - Kosmické záření a „fotonová energie” |
 |
|
Cílem této rubriky je přinášet vám zajímavé články o roku 2012. Na internetu jich koluje a ještě bude kolovat bezpočet a některé opravdu stojí za přečtení. Následující článek napsal Jaroslav Krejčí. |
| 24.11.2011 19:30:43 Pravdu.cz heartblue Ostatní kategorie |
|
„ Zaujal mne i rok 2012, věřím, že tento rok představuje světový přelom a revoluci v myšlení a nikoliv apokalypsu,“ píše na svém blogu na Idnes. Jaroslav Krejčí je správce stránek https://fenomen2012.net.
Jaroslav Krejčí:
Kosmické záření a „fotonová energie” Dlouho jsem si pokládal otázku, co by mohlo z jádra Mléčné dráhy do Sluneční soustavy přiletět, aby to mohlo ovlivnit život zde na Zemi. Podle „profíků” se k nám z jádra ani odjinud nic nechystá. Ale v roce 1912 také bylo několik takových profíků, kteří žili v domnění, že postavili nepotopitelnou loď a rozhlásili tuto zvěst po celém světě. Ten, kdo se tehdy odvážil namítat, že nemusejí mít pravdu, byl k smíchu. Přesto ale ta loď skončila na dně oceánu už při své první plavbě do Ameriky! A ten, kdo byl k smíchu potom, byli konstruktéři Titaniku a jejich víra, že už poznali vše a postavili něco naprosto revolučního a nezničitelného. Kde je ta jistota, že podobného omylu se dnes, dá se říct přesně 100 let poté, nedopouští astronomové, když se i přes značné pochybnosti o povaze Galaktického jádra smějí postavení planet v roce 2012? Kdo nám zaručí, že v jádru se neskrývá už nic nepochopeného, co by mohlo překvapit i vědce?! Není zdravé věřit všemu bez použití vlastního mozku!
Už jen ta skutečnost, že k postavení planet do přesné linie s jádrem Mléčné dráhy dochází jen jednou za 26 000 let je hodna pořádného zamyšlení. O to víc bychom se nad tím měli zamyslet, když tou dobou, kdy k tomu dojde příště, bude rok 2012. Je to něco výjimečného. A jen tak ledabyle tím opovrhovat bychom určitě neměli. Proto jsem se poněkud vzdálil vědcům – kritikům a začal jsem bádat sám, individuálně a nezávisle.
V předchozím tématu jsem nastínil, že tím, co nás z jádra ovlivní, nejspíš nebude gravitace. I když ve středu Galaxie máme dobře rozvinutou černou díru Sagitarius A* a celé centrum Galaxie pracuje s ohromnými gravitačními silami, pro značnou vzdálenost mezi středem Galaxie a Sluneční soustavou se jí k nám dostává jen velice málo. Co se týče černé díry, která by v extrémním případě možná nemusela tolik respektovat ani tuto vzdálenost, tak její výtrysky (řekněme „prostory”, odkud polyká hmotu z vesmíru), směřují kolmo ke Galaktické rovině; Slunce je rovníku podstatně blíže, takže z tohoto hlediska jsme nejspíš v bezpečí. Podle studií navíc pod vlivem černé díry dochází ke zpomalování času, což je v rozporu s očekáváním do roku 2012 – čas se má spíše zrychlovat. Takže jsem začal hledat něco, co by mě mohlo utvrdit v dojmu, že se někde zase skrývá háček. Nakonec jsem ten háček zřejmě i našel. A mohu předem říci, že je opravdu neuvěřitelné, jak v tomto konstruktu všechno (opět) pěkně zapadá do sebe.
Po přečtení několika odborných článků a shlédnutí příslušných grafů jsem došel k závěru, že tím, co nás může do roku 2012 postupně se stoupající tendencí ovlivňovat, by mohla být notná dávka kosmického záření původem právě z centra naší Galaxie.
Kosmické záření bylo objeveno v roce 1912 rakouským fyzikem Viktorem Hessem. Skládá se především z nabitých částic protonů a jader hélia, ale jsou v něm zastoupeny i další prvky v menším množství. Skrývá v sobě obrovské energie, které až stomilionkrát přesahují hodnoty, jichž bylo dosaženo v umělých urychlovačích částic. Používá se dokonce definice, že mikroskopické částečky kosmického záření mají makroskopickou energii. Jako hlavní zdroj tohoto záření byly označeny především aktivní centra Galaktických jader (tedy včetně jádra Mléčné dráhy), protože směr, odkud byl tok kosmického záření zaznamenán, často odpovídal polohám Galaxií. Kosmické záření však může produkovat de facto každý objekt, který „vysílá” světlo. Největším zdrojem záření ale zůstávají centra Galaxií.
Podstatné je, že kosmické záření zjevně nemá nic moc společného s gravitačními silami, které se, laicky řečeno, udržují v podstatně větší blízkosti ke svému zdroji a mají opačný směr (směr sil je směrem k objektu). Kosmické záření na rozdíl od těchto sil putuje velkými rychlostmi ven od zdroje do obrovských - i mezigalaktických – vzdáleností. Je tedy pochopitelné, že při této pouti vniká neustále i do Sluneční soustavy a zemské atmosféry bez ohledu na vzdálenost jiných Galaktických jader, které prakticky vždy vysoce přesahují i miliony světelných let. Určitá hodnota kosmického záření, která dopadá na zemský povrch, je zde tedy vlastně stále, a za normálních okolností žádným zásadním způsobem život na Zemi neovlivňuje. Alespoň to tedy zatím nebylo nijak doloženo.
Bude to ale platit, až se nám nejbližší zdroj silného kosmického záření, tedy centrum Mléčné dráhy, spojí do přímky se Zemí a s naším Sluncem? (Střed Mléčné dráhy je nám nesrovnatelně blíže než jádra ostatních Galaxií, jejichž energie v menším množství zaznamenáváme, takže přítok záření z jádra naší Galaxie by mohl být za příznivých podmínek, které by v roce 2012 reálně nastat mohly, pravděpodobně mnohem silnější.) Nemohou se vlivy Galaktického jádra a Slunce při výjimečném postavení planet „nějak” provázat a otevřít tak jakýsi „kanál”, který přispěje ke snadnějšímu průniku většího množství kosmického záření z jádra Mléčné dráhy? Kromě toho, jak jsme si už řekli dříve, je tu i další faktor: Sluneční soustava obíhá kolem středu Galaxie a během tohoto oběhu může občas vniknout do prostoru s odlišnými podmínkami a třeba i s jinou intenzitou kosmického záření! Že Země čas od času vstoupí do prostoru se zvýšeným kosmickým zářením vlastně už skoro není nic teoretického – podle všeho tomu tak bývá minimálně v případech, kdy Sluneční soustava protíná galaktickou rovinu. Hvězdy jsou totiž v prostoru rovníku nahuštěny do větší blízkosti, společně vytváří silnější světlo a jsou tedy příčinou intenzivnějšího kosmického záření. - Studie prokázaly zajímavé shody mezi masovým vymíráním druhů na Zemi v dávné minulosti s obdobími, kdy podle astronomických výpočtů Země protínala galaktický rovník, jak se podrobněji zmiňuje tento článek: Příčinou periodického vymírání druhů je zřejmě kosmické záření. Galaktický rovník ale v roce 2012 protínat nebudeme. I když k tomu ale nedojde, je tu dostatek indicií, proč tvrdit, že ke zvýšení toku kosmického záření stačí již tolikrát zmiňované nevšední Galaktické postavení:
Jako první bychom si mohli uvést teorii dánského klimatologa Henrika Svensmarka. Nevím, zda je on zastáncem fenoménu roku 2012 nebo ne, ale nevidím důvod, proč bychom si jeho teorii nemohli zmínit. Podle jeho hypotézy totiž může intenzita toku kosmického záření z kosmu úzce zasahovat i do některých přirozených procesů zde na Zemi, a to konkrétně do procesů klimatických.
Když záření dopadne do zemské atmosféry, dochází zde prokazatelně k reakcím s částicemi vzduchu. Ve většině případů se tyto procesy odehrávají ve výškách asi 30 km nad zemským povrchem. Částice kosmického záření pak mezi sebou reagují a vytvářejí tzv. spršku sekundárního záření, která pak dopadá na zemský povrch (k tomu se ještě vrátíme později). Svensmark věří, že vlivem intenzivní ionizace vzduchu v těchto výškách, způsobené právě kosmickým zářením, dochází k dalším srážkám částic kosmického záření s volnými radikály a následně ke kondenzaci. Výsledkem tohoto procesu je vznik většího množství oblačnosti. Jinými slovy a zjednodušeně – podle teorie H. Svensmarka může mít kosmické záření úzký vliv na tvorbu mraků: čím více nabitých částic kosmického záření vnikne do naší atmosféry, tím více mraků se vytvoří v naší troposféře.
IPCC, Mezinárodní panel pro klimatické změny, přitom už informoval o jistém procentuálním nárůstu oblačnosti především na severní polokouli. Konkrétně například v USA je detekován rostoucí trend pokrytí oblohy oblačností asi o 1,4% za dekádu. V globálu, tedy už včetně jižní polokoule, se tento postupný trend začal projevovat především od roku 2003 nebo 2004. Tehdy přitom vrcholil poslední jednáctiletý sluneční cyklus a schylovalo se k útlumu sluneční aktivity... Nemůže být tedy vinou tohoto nárůstu oblačnosti opravdu vyšší množství kosmického záření dopadajícího do naší atmosféry? Jsou důkazy, které potvrdí, že intenzita kosmického záření v dnešní době opravdu stoupá? A pokud ano, pak by stálo za to odpovědět si ještě na jednu otázku: Jaký je jeho zdroj? Jádra okolních Galaxií jako v minulosti? Nebo je to tentokrát jádro naší Galaxie, které svůj vliv bude významně zesilovat do roku 2012 a pošle nám mnohem větší množství kosmického záření než na jaké jsme byli doposud zvyklí? Odpověď na první otázku nám naznačí následující grafy:
První graf znázorňuje hodnoty kosmického záření určené pomocí geomagnetického pole Země (červená křivka) a pomocí sedimentů izotopu 10 Be v grónském ledovci (modrá čárkovaná křivka) v období od roku 1870 do 2000. Díky metodám, které se pro tato měření používají, bylo možné v celku přesně odhadnout i intenzitu kosmického záření ještě před rokem 1912, kdy bylo oficiálně objeveno. Na grafu si všimněme především několika podstatných věcí – v první řadě je více než patrné, že pro intenzitu kosmického záření v daném období není rozhodující jen jedenáctiletý sluneční cyklus, jak jsme si řekli výše (to jsou ty pravidelné „kopečky”, které se v celku přesných periodách objevují v celém grafu). Je tu pravděpodobně i něco jiného, co způsobuje změny v toku kosmického záření v podstatně delších periodách (všimněte si, že v druhé polovině 19. století byl příděl kosmického záření o asi 15% vyšší než ve 20. století); je nicméně možné, že za tyto znázorněné déletrvající výkyvy může také sluneční aktivita, protože v 19. století byla celkově nižší než ve století 20. Ten pokles na grafu ve 20. století si ale rozhodně dobře zapamatujte. Ještě se k tomu za chvíli vrátím. Dále si rozhodně všimněte toho nenápadného vzrůstu křivky po útlumu ve 20. století, ke kterému dochází v samotném závěru grafu (na přelomu milénia). To už by mohlo trochu poutat: Není to předzvěst toho dramatického vzestupu hodnot kosmického záření, které budeme do roku 2012 svědky? Vzhledem k hodnotám zachyceným na grafu v minulosti se to ale může jevit jako nepodstatné. Proto předkládám další graf, který znázorňuje intenzitu kosmického záření dopadající do zemské atmosféry v aktuálním období 1999 – 2009:
Tady je už jednoznačné a nesporné, že intenzita kosmického záření, kterou zde představuje modrá křivka vytvořená z jednotlivých bodů, skutečně v poslední dekádě zaznamenala jistý nárůst, především pak počínaje rokem 2004. A tento nový trend pokračuje dodnes: ke konci roku 2009 jsme dokonce o 19% překročili rekord v toku kosmického záření z 60. let minulého století (znázorňuje to červená vodorovná čára)! A to jsme se ještě v poslední dekádě minulého století setkávali s hodnotami absolutně minimálními! Jak to bude pokračovat dál? Ani astronomové s tímto vývojem nepočítali. Na grafu si můžete všimnout černé tečkované křivky. Ta znázorňuje původní předpoklady astronomů...
Když si připomene Svensmarkovu teorii, můžeme zjistit, že procentuální nárůst oblačnosti v posledních letech se docela dobře shoduje s obdobím, kdy začala stoupat intenzita kosmického záření. Nelze upřít představu IPCC, že za stávající změny klimatu může jen člověk a CO2, ale paralely mezi intenzitou kosmického záření v daném období a pokrytím oblačností jsou pozoruhodně přiléhavé. Ale abychom se vrátili přímo k tomu, kvůli čemu se zde kosmickým zářením zabýváme:
Astronomové tento vzestup v kosmickém záření přičítají vesměs dlouhotrvajícímu slunečnímu minimu, kterého jsme byli do nedávna svědky. Je to možné, dává to s ohledem na pravidla zaznamenaná v historii smysl. Je třeba se ale zamyslet nad tím, proč se tyto abnormality ať už na Slunci nebo přímo v toku kosmického záření vyskytují zrovna teď, když se blíží tolik diskutovaný rok 2012. Nemůže už toto souviset s tím galaktickým sladěním, ke kterému se schyluje? Ten vzestup kosmického záření je totiž opravdu v celku značný. Je tentokrát na vině i jádro Mléčné dráhy?
Je reálně možné, že jisté známky blížícího se toho výjimečného galaktického postavení, o kterém tu stále mluvíme a které vyvrcholí 21. 12. 2012, by mohly teoreticky být patrné již určitou dobu předem (měsíce nebo možná i roky), protože ke sladění tohoto typu se pravděpodobně schyluje postupně, nikoliv nárazově. Takže souvislost mezi stávajícím vzestupem intenzity kosmického záření a rokem 2012 určitě podle mého názoru určitě vyloučit nelze.
Jestliže je tento odhad správný, pak následujících měsících už pravděpodobně nebudeme svědky žádného většího poklesu intenzity kosmického záření, přestože sluneční aktivita v současné době už stoupá. Nelze sice v bezprostředně nejbližší době ještě vyloučit krátký výkyv, ale nebude už mít pravděpodobně dlouhého trvání. Pokud je totiž skutečně na vině stávajícího vzestupu jádro naší Galaxie, příděl kosmického záření do naší atmosféry bude dál spíše významněji stoupat. A už nebude záležet na tom, zda bude sluneční aktivita nízká nebo vysoká, protože pokud více zesílí přítok záření ze samotného zdroje, pohltí pravděpodobně i odpor vyvolaný Sluncem. Intenzita kosmického záření v naší soustavě pak tedy ve výsledku tak jako tak významně stoupne a do roku 2012 bude mnohonásobně vyšší než dnes. Tempo stávajícího růstu je podle mého pravděpodobně jen „předehra”.
Kosmické záření ve vysokých dávkách ale dost možná nezpůsobuje jen negativní a ničivé změny... Rozhodně čtěte dál, protože teprve teď to začne být doopravdy zajímavé:
O transformaci se stále dokola a neustále tvrdí, že jakási „kosmická energie” změní naše vnímání a chápání světa a změní i strukturu naší DNA. A nejen to – má být údajně příčinou urychlujících se změn všude ve světě včetně třeba klimatu. Je to prý očistný proces, který Zemi dovede k novým a mnohem lepším začátkům. Proč to sem tak najednou pletu? - Je to překvapivé, ale mezi kosmickým zářením a obecnými charakteristikami transformace je, zdá se, pozoruhodně velká spousta bodů, které do sebe neuvěřitelně zapadají. Při jejich čtení se dá opravdu jen žasnout. Posuďte sami:
Často se objevují názory, že proces transformace započal v roce 2004 a od té doby se projevuje postupně čím dál více. A podívejte se, co se v tom roce a dál dělo s kosmickým zářením podle výše uvedeného grafu... Někdy je tato „kosmická energie” nazývána také jako „fotonová energie”. A tady máme další neuvěřitelnou paralelu – kosmické záření obsahuje fotony! Ty jsou společně s elektrony a miony hlavní složkou především sekundárního kosmického záření, tedy toho záření, které vzniká následkem procesů v atmosféře 30 km nad povrchem Země a pak dopadá na zemský povrch (viz. obrázek níže)! Dále – studie, v kterých byly publikovány souvislosti mezi masovým vymíráním druhů a přechodem Země přes galaktický rovník, kolem nějž je množství kosmického záření značné zvýšené, mluví také o tom, že tvorům tehdejšího světa způsobilo kosmické záření i změny DNA! Viz již zmíněný článek: Příčinou periodického vymírání druhů je zřejmě kosmické záření Je sice pravděpodobné, že až taková vlna kosmického záření jako na galaktickém rovníku nás nejspíš nečeká, ale od transformace se dnes čeká úplně totéž (změna struktury DNA)! Ke všemu se zdá, že kosmické záření nám také poskytuje odpověď na problematiku zrychlování času, ke kterému má dojít do roku 2012: Už jsme si řekli, že se skládá z nabitých částeček, ať jde o protony, neutrony, nebo o fotony, miony a další... Také jsme si řekli, že má velice vysokou energii. Může se tedy pod jeho větším vlivem změnit i rychlost času? Odpovězme si takto: Kdy vám utíká čas rychleji? Když se bavíte nebo když se nudíte? Předpokládám, že u všech bude odpověď stejná. - Čas utíká většinou rychleji, když se bavíme, protože tím rozproudíme energie ve svém okolí. Co se tedy může stát s časem, když se ve vzduchu objeví velice vysoká energie kosmického záření? Odpovězte si sami. Není to těžké.
Skutečně nás čeká silný příval kosmického záření z jádra Mléčné dráhy? Je snad kosmické záření to stejné jako „fotonová energie” neboli „kosmická energie”, o které mluví zastánci transformace? Pozoruhodně mnoho indicií tomu všemu nasvědčuje. Nenacházím žádný rozpor...
Kromě toho – Mayové věřili, že právě energie z jádra Mléčné dráhy nakonec vytvoří předpoklady pro nové začátky na Zemi. A odkud k nám do roku 2012 tentokrát může zamířit kosmické záření? Z centra Mléčné dráhy! Věda o kosmickém záření – globální nárůst oblačnosti – transformace – mayské předpovědi: vše do sebe neuvěřitelně zapadá!
A tečka na závěr: Pod tímto odstavcem máme znovu vložený první graf znázorňující intenzitu kosmického záření v letech 1870 až 2000. Podívejme se na ten pokles křivky ve 20. století. Nemáte taky ten pocit, že přesně v té době, kdy začala křivka klesat, se začaly ve světě dít stále větší věci? První světová válka, pak druhá a holokaust, různé technologické revoluce, další války, postupné propadnutí hmotným hodnotám, komunistická éra, přelidnění, absolutní odcizení od náboženství,... Křivka na grafu jako by tak trochu kopírovala naši historii... Všimněte si, co se s tou křivkou děje třeba v době, kdy začala druhá světová válka! Kdoví... Buď je toto všechno jen úsměvná shoda náhod anebo to může posloužit jako velice zajímavá hypotéza, že kosmické záření a jeho složky nejenže zasahují do klimatických procesů, ale možná i nějakým dosud nezjištěným způsobem ovlivňují i naše kolektivní vědomí... Pokud je pak tato hypotéza správná, co asi s námi může udělat dramatický nárůst v blízké budoucnosti? (Připomínám, že Galaktický sladěním do roku 2012 se pro to mohou vytvořit velmi příznivé podmínky.) Možnou odpověď na tuto otázku jsme si uvedli v předchozích dvou odstavcích...
Když jsem studoval problematiku kosmického záření, nevěřil jsem ani vlastním očím, kolik shod se vším se v něm skrývá. Přeci jen – těch paralel... Je jich až příliš mnoho. Co vy? Jak to vidíte? Neobvyklá shoda náhod? Nebo důkazy???
Shrnutí nejpodstatnějšího aneb co jsme o kosmickém záření zjistili
Publikováno: 19.2.2010
|
|
Autor: heartblue |
